Generátor římských jmen

Ve starém Římě byla jména a jejich významy brány velmi vážně. Římané věřili, že v nich spočívá osud člověka. Věřili, že pokud by zloděj znal toto jméno, mohl by pomocí magie vzít někomu život. Proto měli otroci zakázáno vyslovovat jméno svého pána. Chlapec dostal osobní jméno osmý nebo devátý den po narození. Existovala tradice dávat osobní jméno pouze čtyřem nejstarším synům a zbytek jako osobní jméno mohl být pořadové číslo: Quintus (pátý), Sextus (šestý), který se tak změnil na osobní jména. Většina osobních jmen je tak starodávného původu, že jejich význam byl zapomenut již v klasické éře.

Římská jména mají bohatou historii. Ve starověkém Římě lidé velmi vážně uvažovali o tom, jak pojmenovat dítě. Existovalo přísloví, že uvedená jména nebyla předmětem dohody. Z tohoto důvodu nebyla nahlas vyslovena ani jména bohů. Kněží se obávali, že nepřátelé nevyužijí jejich znalosti a nepřilákají k nim bohy. Otroci také nemohli nahlas vyslovit jména svých pánů, zvláště když byl poblíž cizinec. Římské mužské jméno sestávalo alespoň ze dvou částí: osobní jméno (praenomen) a druhové jméno (nomen); kromě toho může existovat individuální přezdívka nebo název větve rodu (přízvisko).